O sedmnáct let později

6. května 2013 v 20:13 | Ilía |  Dobrá krev se nezapře
No tak je tu další kapitola... se spožděním :D... přiznávám sama a bez mučení, že tahle se mi nepovedla, tak buďte shovívaví. Berte ji jen jako takovou mezikapitolu :D No doufám, že mě nezavrhnete :D




"Hej. Stůj. Kruci Marlin. Zastav," křičela na svou mladší sestru dívka, až jí blond vlasy poskakovaly kolem obličeje. Rukou si přidržovala plátěnou sukni a těžce oddechovala. Byla teprve v polovině obrovského kopce, kdežto její sestra se na ni šťastně zubila z jeho vrcholku. Teď se začala vracet nazpět.
Sukně za ní vlála, pletla se jí pod nohy, ale Marlin se tomu ani nesnažila zabránit. Její sestra sledovala toto počínání se zjevným nesouhlasem.
"Tak co sestřičko. Konečně jsem tě vytáhla ven za trochou čerstvého vzduchu. Měla bys mi poděkovat," řekla s úsměvem Marlin a zastrčila se neposlušný pramen rudých vlasů za ucho.
Její sestra se zamračila a vybuchla: "Ty si myslíš, že je to pro mě výhra?! Celou cestu z vesnice se za tebou trmácím, všichni si na mě ukazují. Měla bych se chystat na večer a zatím tě tu naháním po kopcích. Ty by ses měla připravovat se mnou. Víš, že tam bude Ben a ty sis-"
"Nech už toho, Hellen," přerušila sestru Marlin. "Nikdo se tě přece neprosil, abys za mnou šla. Nebo snad ano?! Matka, že jo?! To je jí tak podobné. A navíc- nemusíš mi to s Benem pořád otloukat o hlavu. To tobě se přece tolik líbí. To ty by jsi se přece ráda stala paní McFarrellovou," řekla s ironií v hlase.
"Za to, aby si tě všiml, by jsi byla schopná mu slízat bláto z podrážek u bot. Ó Bene támhle. Ó Bene tamto. Tobě to dneska TAK sluší," pitvořila se Marlin a s úšklebkem sledovala, jak její slova Hellen zraňují. To co právě řekla v sobě dusila už hrozně dlouho. Byla ráda, že to sestře konečně pověděla, ale při pohledu na Hellenin smutný pohled jí přepadaly výčitky.
Bez dalších řečí prošla kolem své sestry a vydala se dolů do vesnice.
Hellen tam zůstala stát, a do očí jí vstoupily slzy.

***

"Lastone teď," zakřičel urostlý elf, ale to už terč vedle něj zasáhl štíhlý šíp. Skoro padesát metrů před ním se za stromem něco mihlo a dva další šípy následovaly ten první. Všechny skončily uprostřed. "Dobře to stačí," křikl opět cvičitel.
O minutu později k němu přiklusal elf s rozježenými kaštanovými vlasy a šedýma očima.
"Hmm," zabručel a kriticky se díval na svůj výtvor. " Zase jsem je nerozpůlil, generále."
"To chce cvik," řekl učitel a odešel. Laston se za ním rozmrzele díval, a když elf zmizel ve dveřích do hradu sedl si do trávy.
Jediný důvod, proč tak dřel, byl ten, že jakmile otec svolí, vydá se hledat svou sestru. Do Almisseturu chodil jen kvůli jídlu a spánku. Jak měl cvičit víc?
"Dám ti radu," ozval se za ním skřípavý hlas. Laton se překvapeně otočil a stanul tváří v tvář starému elfovi. Rychle vyskočil a uklonil se. Tento elf byl totiž nejlepší léčitel v Möllenu, právě on řekl královně, že čeká dvojčata. Jmenoval se Feilon.
Pokýval hlavou a potom pokračoval, jako kdyby se nic nestalo. "Dám ti radu."
Laston na něj nedočkavě hleděl, ale Feilon jen řekl: "Vyčisti si hlavu."
Laston se zatvářil nechápavě a proto elf s úsměvem pokračoval: "Přemýšlej. Přemýšlej a vyčisti si mysl." Poté se otočil a zmizel.
Mladík klesl pod strom, teď ještě zmatenější…a také rozmrzelejší než dřív. Jak si měl vyčistit mysl! Zrovna teď. Nikdy k volné mysli neměl dál než právě v tuto chvíli. Vstal, otočil se a vydal se do blízkého lesíka. Když vkročil mezi stromy, zaposlouchal se do jejich hlasů. Sedl si do měkkého mechu a uvolnil své myšlenky, aby se rozutekly tam, kam se jim zachce. Téměř cítil, jak se vsakují do všeho živého. Slyšel zpěv ptáků kolem.
O kousek dál na louce u jezírka se objevilo stádo srn. Laston vnímal, jak se země chvěje pod jejich kopyty. Srny zastavily a polehaly do trávy kolem jezírka. Mladík se usmál a otevřel oči. Tohle bych měl dělat častěji, pomyslel si, vstal a vyšel z lesíka.
"Tak," řekl nahlas. "Když ne teď, tak už nikdy." Rázným krokem přešel přes louku ke stromu, od kterého střílel. Vzal luk a odhodlaně se obrátil čelem ke vzdálenému terči. Zamířil a zabodl pohled přímo doprostřed terče. Nadechl se a pak vystřelil. Šíp se zabodl tam, kam měl, ale to už za ním letěl další. Laston v tu chvíli ani nedýchal, ale šíp neomylně rozpůlil ten první a zabodl se také doprostřed.
Mladík radostně zavýskl a rozběhl se k terči. Vytrhl oba dva šípy a vyrazil k hradu.
Almissetur v záři pozdního slunce vypadal nádherně, ale Laston si toho nevšímal. Takřka vletěl do vstupní síně. Vyběhl po schodech a vrazil do jídelny, ve které- jak věděl- si generál každý den dopřává chvíli odpočinku.
"Koukněte," zakřičel, přiskočil k elfovi a hodil před něj šípy. Generál udiveně zamrkal. Obrátil oči k Lastonovi : "Měl bys zajít za otcem," řekl a nabodl na vidličku kousek jablka, který ležel ne talíři před ní. Mladík pochopil, že tímto pro něj rozhovor skončil a vydal se do královských komnat.
Prošel kolem sochy krále Alkerma- jeho dědečka. Dlouhé vousy mu padaly pod pás. Důstojný, starý obličej brázdily hluboké vrásky a na čele mu seděl stříbrný kroužek- kopie koruny, kterou nyní nosil král Nëlon, a po něm připadne samotnému Lastonovi.
Po pravdě řečeno ho jeho poslání trochu děsilo. Laston viděl, jak jeho otce kralování už zmáhá. Viděl, co se stalo jeho sestře, jen proto, že byla jeho dcera. Viděl, jak to jeho matku ubíjí, jak se mu snaží být oporou, ale v duchu se užírá, protože nedokázala Erëne ochránit.
Všechno tohle vnímal, a bál se co bude následovat. Měl se sice svou sestru vydat hledat, ale viděl, že všichni kolem něj ztrácí naději. Ani jeho matka nevěřila, že svou dceru ještě někdy uvidí. Ale i přes to všechno se Laston rozhodl: Buď se vrátí s Erëne, nebo vůbec…
Elf se vynořil ze svých myšlenek a uviděl, že se ocitl ve zcela neznámé chodbě. Žil na Almisseturu více než sedmnáct let- vlastně skoro přesně sedmnáct let- , ale stále neznal všechna jeho tajemství. Musel někde špatně odbočit, a žádná jiná chodba v hradu mu nebyla cizejší než právě tahleta. Byla... děsivá. Vypadala, jako by tu už hodně dlouho nikdo nebyl. Ani duše… Na zemi seděl prach, a když se Laston pohnul, rozvířil se a vznesl se nad podlahu, kde se rozptýlil do vzduchu.
V pochodních, které ve dne obvykle nehořely, plály modré a jedovatě zelené plameny, na místo normálních žlutých a červených. Stěny byly pokryté pavučinami a v dohledu nebylo jediné okno. Nebyly tu žádné obrazy.
Laston si všiml sochy na konci chodby. Pokud to ovšem byla socha. Vypadala tak živě. Z kamene, jaký Laston ještě neviděl, byl vyobrazen netvor. Plameny na něj vrhaly temně modré odlesky, neboť byl černější, než samotná noc. V očních důlcích mu seděly dva rubíny větší než Lastonova pěst. Chlapec k soše udělal pár opatrných kroků, takže teď, kdyby natáhl ruku, mohl se jí konečky prstů dotknout.
Nic takového Laston ještě nikdy neviděl. Zrůda měla hlavu ještěra. Tlama plná ostrých, špičatých zubů byla otevřena do němého řevu. Elf chtě- nechtě musel přiznat, že obdivuje sochaře, který tuhle sochu vyrobil. Vypadala, jako by se jednoho dne sama vyloupla z kamene. Jakoby na ní nikdo nechytil žádným sochařským nástrojem. Byla dokonalá… a děsivá.
Pozoroval, jak se šupinaté hadí tělo postupně proměňuje v opeřené zadní nohy, ocas a křídla. Příšera neměla přední končetiny, takže stála pouze na zadních, a těžkým dlouhým ocasem posetým drobnými bodlinami zřejmě vyvažovala váhu těžké hlavy a dlouhého krku.
Najednou Laston zaznamenal rychlý pohyb na konci ocasu. Otočil se tam, ale dlouho to nevydržel. Nelíbilo se mu mít hlavu příšery za zády. Když se obracel zpět, zahlédl pohyb naopak u hlavy. Mladík se pochybovačně zadíval do ještěří tváře, a prohrábl si rukou vlasy. Měl sám na sebe vztek. Vystrašila ho hloupá socha. Zrovna teď se musela o slovo přihlásit jeho představivost. Udělal čelem vzad a chystal se odejít, když najednou za sebou zaslechl tichý hluboký hlas.
"Já nejsem jen hloupá socha, chlapče," řekl a chvíli bylo ticho. Laston s něčím takovým nepočítal. Byl přesvědčený, že je to pouze socha. Obyčejná socha, a obyčejné sochy přece nemluví. Udělal další krok s nadějí, že si to všechno vymýšlí.
Hlas zavrčel.
Laston se otočil zpět a poděšeně uskočil. Netvor byl od něj jen pár centimetrů. Elf se mu díval přímo do jeho obrovské tlamy. Táhl z ní hrozný zápach. Lastonovi začaly slzet oči, ale překvapením, a nejspíš i strachem nemohl od nestvůry odtrhnout oči.
Netvor se vypjal do plné výše. Roztáhl křídla a začal zpívat...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 10. května 2013 v 19:40 | Reagovat

Ehm... zpívat? :D čekala jsem hodně věcí, jenom tohle ne :D Jinak moc pěkná kapitola, jsem zvědavá, jak ji po sedmnácti letech pozná, když neví jak vypadá, ani jak se teď jmenuje.

2 Ilía Ilía | Web | 12. května 2013 v 13:19 | Reagovat

Musíš si počkat...ale pozná ji :-)

3 Casion Casion | Web | 12. května 2013 v 14:38 | Reagovat

Pekne napísané, má to zaujímavý dej a celkom ma to aj pobavilo :D

4 Ilía Ilía | Web | 14. května 2013 v 18:30 | Reagovat

Děkuju :D to dokáže potěšit :DD

5 Arwen Arwen | Web | 19. května 2013 v 17:05 | Reagovat

Hezké a napínavé. Jdu si přečíst další kapitolu ;).

6 the-hunter the-hunter | Web | 20. května 2013 v 19:35 | Reagovat

Tak se k tomu konečně dostávám. Pardon, že to trvalo tak dlouho :).
Zaprvé doufám, že nemáš žádné nekalé plány s Hellen, jako například obětovat ji v rámci toho, že její drahá elfská sestřička přijde o rodinu a bude se mít za co mstít (zcela klasický scénář ;)). Mé maličkosti, nesoucí jméno Helena, by se totiž rozhodně nelíbilo, kdyby se s ní něco stalo...
A teď k Lastonovi. Tak koukám, že chlapec stojí na rozcestí. Má několik možností.
Buď toho draka přemůže, čímž se z něj stane hrdina a drakobijec a nevím co dalšího, zároveň si ale zadělá na nepřátelství. S kým, to zatím netuším.
Druhou možností je, že se s drakem náramně spřátelí (možná něco ve stylu... dračího jezdce?).
Třetí možnost, že mu ta kamenná potvora řekne nějaké inteligentní proroctví.
Nebo čtvrtá, že to zvrátíš úplně jiným směrem.
Jdu napjatě na další kapitolu, abych zjistila, jestli jsem měla pravdu ;).

7 the-hunter the-hunter | Web | 20. května 2013 v 19:45 | Reagovat

A jo, tak si uvědomuju, že tam nikde není řečeno, že je to drak, co? (Kdybych se mýlila, opravte mě prosím ;)). V tom případě se omlouvám a měním slova drak v mém předchozím komentáří na "tvora, který vypadá jako drak, ale dost možná to drak není"... ;).

8 Džejn Džejn | Web | 2. června 2013 v 10:49 | Reagovat

Čože? Tomu hovoríš, že sa ti to nepodarilo? Mala by si vidieť čo som napísala ja včera, to je katastrofa. Toto sa číta úplne samo. Stavím sa, že to bude pekný príbeh :)

9 Victoria Victoria | Web | 1. září 2013 v 11:55 | Reagovat

PCHE! Prý že tahle kapitola se mi nepovedla...
Začínám se děsit chvíle, kdy se sama pochválíš, protože kapitolka byla moc povedená! Věř si trochu! :-)
A teď k ději :-D. Marlin/ Erëne  je nejspíš pěkné kvítko :-D. Zajímalo by mě, kam se to vlastně dostala. Ale je mi sympatická...taková malá uličnice :-D.
Laston je taky super :-). Ten konec mě dostal, zajímalo by mě, co se tam vlastně stalo s tou "sochou" :-D. No nic, jdu na další kapitolu!

10 Velerina Velerina | Web | 4. ledna 2014 v 0:14 | Reagovat

Tak moment... tím zpěvem máš nejspíš namysli řev, že? :D Protože draci když zpívají tak řvou, vlci když zpívají tak vyjí. Ne vždy zpěv znamená to, co znamená pro nás, lidi. (:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama