Kapitola 8.- Začátky cest a hnusná strava

29. prosince 2013 v 16:01 | Ilía |  Dobrá krev se nezapře
Moje svědomí se ozvalo
*Jojo, konečně se o mně zmínila lidi*
Mlč! Hihi. Omlouvám se vám všem. Po přečtení této kapitoly to pochopíte :D ... doufám

No jinak. Přináším další kapitolu Cesty za srdcem. S hrůzou jsem si uvědomila, že poslední se tu objevila 29. srpna!! Tak svědomí. Teď mě můžeš praštit.
*S radostí*
BUM!!!
AU!
*řekla sis o to*
Já vím :*
*Taky tě miluju*

No nic. Prostě jsem se dokopala k tomu posunout svůj příběh o kousek dál... tak, aby se tam začalo něco konečně dít. Opět nejsem spokojená... ale co už :D Naši mě vyhání od PC, takže kdybych to sem nedala teď, tak by to nejspíš trvalo zase čtyři měsíce. -_-
Užijte si to... pokud to jde :D
*Pac a pusu*




Laston už nemohl déle čekat. Neodjel by.
"Generále," zakřičel. Ze stínů, které vrhal Almissetur díky posledním záchvěvům slunečních paprsků, se vynořil elf. Dříve tmavé vlasy- nyní prokvetlé šedými pramínky- mu vyčuhovaly zpod kapuce dlouhé černé pláštěnky. Laston nemohl zahlédnou jeho oči, skryté též v záhybech kápě, věděl však, že ho pozorně sledují. Téměř cítil jejich zářivou ledovou modř na svém těle. Téměř cítil, jak zkoumají každý jeho pohyb a náznak strachu či obav, který by poskytl možnost jejich nositeli na další pokusy o vymluvení této cesty. Bylo životně důležité, aby v této chvíli udržel vážnou tvář, nedotčenou jakýmikoliv pocity. Postarší elf přišel těsně k němu a pozorně se mu zahleděl do obličeje. Pokýval hlavou a otočil se zpět k hradu, jako by něco očekával. A taky, že ano…

***

Ali- iwien nemohla popadnout dech, ale běžela dál. Musela. Musela ještě jednou vzít svého chlapečka do náruče, než se jí navždy ztratí. Už je viděla, jak stojí u koní. Dvacet metrů, deset.
Popadla ho do náručí a zuřivě ho objala. Slzy kanuly po jejích tvářích a máčely Lastonovi plášť. Tak moc jí to připomínalo ten večer, kdy unesli Erëne. Tehdy také běžela. Také brečela. Rozdíl byl v tom, že Laston počkal na poslední rozloučení.

"Vrať se mi", zašeptala mu do záhybů jeho pláštěnky.

Laston se odtáhl a řekl: "Vrátím."
Ali- iwien však postřehla, že se jí nepodíval do očí. Cítila, jak její srdce nepříjemně zaškobrtlo. Tak moc ji bolela vzdálenost mezi ní a Lastonem. Bolela ji vzdálenost mezi Nëlonem a Lastonem. Laston už byl někde jinde. Celý život byl někde jinde než ostatní.

Mladý elf se vykroutil z jejího sevření a vyšvihl se na koně.

Než se zvířata- běžící tryskem- ztratila v lese zaslechla Ali- iwien ještě vzdálené volání: "I se setrou. Vrátím se i s ní." Kéž by, pomyslela si. Kéž by ses vrátil alespoň ty... Ale nevrátíš. V očích se jí objevil podivný černý lesk a v její tváři se usadil krutý a nelítostný pohled. "Ty už se nevrátíš."

***

Za Nëlonem vrzly dveře. Věděl, že jeho žena přichází- slyšel její lehké kroky dříve, než si to vůbec uvědomil- přesto sebou ale trhl.

"Už odjel?" zeptal se potichu, aniž by se otočil. Neměl sílu na to, pohlédnou do zlomených očí své ženy. Neměl sílu snášet, spolu se svou, i její bolest. Už toho bylo moc. Moc věcí, co rozvracely jeho rodinu. Neměl sílu na to být lidu silným králem.

"Ano. Už je pryč," zašeptala. Její hlas zněl jinak. Byla v něm jakási… nepopsatelná hrozba? Nëlon to připisoval další kruté ráně, kterou jí zasadil osud.

"Je mi to moc… líto," zašeptal. Do očí se mu nahrnuly slzy. Cítil se tak slabý. Nedokázal ochránit své nejbližší. Teď ztratili i syna. Následníka trůnu. Bolelo ho i jen to vědomí, že právě započal konec jejich rodu.

Ucítil, jak se k němu Ali- iwien přiblížila. Cítil její dech na svém krku. "Chtěl bys to ukončit? Chtěl bys, aby tohle už skončilo?" otázala se ho. Nevěděl, kam tím míří. Nějak však vycítil, že to nebyla pouze řečnická otázka.

"Chtěl bych, aby byla naše rodina opět pohromadě."

"Na to jsem se tě neptala," vyštěkla Ali- iwien. "Chtěl bys, aby tohle už skončilo?"

"Ano", vydechl Nëlon. "To bych si přál." Už ve chvíli, kdy to vyslovil, pocítil, že je něco špatně. Otočil se na svoji ženu… a strnul hrůzou. Nestála před ním Ali- iwien. Byl to jen přízrak. Její tělo s někým jiným uvnitř. Ve tváři měla vepsanou krutost a zlobu. Černé oči jí svítily temným světlem. Nëlon rychle odskočil od toho běsa, co se uhnízdil v těle jeho manželky.

"Lásko," zašeptal. "Prosím, tohle nedělej! Už ne. Vím, že tam někde jsi."

"Jsem?!" zeptala se elfka. Hlas se jí změnil k nepoznání. Temnota, která z něj sršela, by se dala krájet. "Ovšem, že jsem. Tohle jsem já! JAK SIS MOHL DOVOLIT MĚ UVĚZNIT SPOLU S TOU… TOU SLABOŠKOU?! JAK JSI MOHL DOVOLIT, ABY MĚ ONA OVLÁDLA?!" zakřičela. "Cožpak ti nejsem dost dobrá?!" na chvíli se zarazila, a nakonec s úsměvem dodala: "Ale počkej… já vlastně nejsem dobrá. Já jsem… ta zlá!!"

Vlasy jí vlály kolem hlavy, i když se nacházeli v místnosti. Upřela svůj krutý pohled na Nëlona a s řevem se mu vrhla po krku.

Elf věděl, že nemá šanci. Temnonošky byly vždy mnohem silnější než všichni ostatní. Nemělo smysl vzdorovat. Leda, že by chtěl svoji ženu zabít.

Omlouvám se, pomyslel si o vteřinu dříve, než zabodl dlouhou dýku- která mu ještě před chvílí poklidně visela u pasu- své ženě do hrudi.

***

Hellen bolestně sykla, když se jí ostré provazy opět zařízly do živého masa na zápěstích. Už tři dny- co byla při vědomí- ji tu držely přivázanou ke stromu, v zimě a o hladu. Tedy… o hladu byla dobrovolně, víceméně.
"JEZ!" zakřičel jí do ucha velmi rozložitý a naprosto nepříčetně vypadající muž, který u ní držel hlídku. Hellen stočila pohled na nechutně syrový kus masa, který odporně páchl. Navíc se na něm vytvořilo Něco zeleného, ze kterého vyrůstalo další Něco, pro změnu bílého. Tyto dvě Něco daly dohromady povlak, který pokrýval dobrou polovinu její "potravy".
Dívka se znechuceně odvrátila. Nebyla vybíravá, ale co je moc, to je moc. Její nepříjemný společník si zamumlal pár velmi nevhodných slov pod vousy- dlouhé, umaštěné, velmi špinavé vousy, které se navíc hemžily všelijakou havětí- a vrátil se k činnosti, kterou provozoval do chvíle Hellenina probuzení- vybírání špíny zpod nehtů na jeho pravé noze.

"HEJ," zaburácel někdo napravo od ní. Hellen sebou mimoděk trhla. V duchu protočila oči v sloup. Měla by už být zvyklá na křik. V tomto podivném táboře mezi sebou muži většinou komunikovali řvaním. "TY HNUSNÝ, NEMITÝ BUDIŽNIČEMO. KOUKEJ ZVEDNOUT TU SVOJI VELKOU NEMYTOU PR-"

"JORE! TY HŇUPE JEDEN. TAKHLE S MÝM SYNEM MLUVIT NEBUDEŠ, TY VELKÁ, DĚRAVÁ NÁDIVO!" ozvalo se pro změnu zleva. Hellen si už dříve všimla, že ač jsou ti muži někdy opravdu velice hrubí, používají- jí neznámé- zajímavé nadávky.
Och, tohle bude zase dlouhý den. Zavřela oči a snažila se nevnímat velmi hlučnou- a dle ní naprosto nesmyslnou- debatu o rozbitém hrnci a vylitém Tribretu… neměla ani tušení co to Tribret vlastně je.

***

"Kde to je?!" brblala si Marlin pro sebe nakvašeně. V posledních dnech pochopila, že vztek a nevrlost jsou ty nejlepší obrany proti černým myšlenkám. To nesmyslné pátrání po její sestře ji ubíjelo. Cítila, že když ji bude hledat celá vesnice, neobjeví zhola nic. Musela to být ona sama. Prostě musela.

"ANO," vykřikla vítězoslavně, když ve skříni plné jejích šatu nahmatala ucho tlustého vaku z volí kůže. Nikdy ho nenosila. "Hrozně smrdí," fňukala vždy, když na něj přišla řeč. Nyní se ale dost dobře hodil. Velký, nepromokavý a hrozně mastný kus kůže. Přesně to teď potřebovala.
Otřásla se, když se dotkla umaštěného povrchu. Bude ho muset vyčistit. Povzdechla si: "Ať to máme za sebou."
---
Po hodině urputného dření té nechutné mastnoty kdovíodkud se posadila na zápraží a hlasitě si povzdechla. Byla zpocená, šaty měla špinavé a vlasy byly stejně mastné jako kůže, než ji vydrhla. A teď ještě ke všemu zjistila, že ta hnusná mastnota tam byla schválně. Právě kvůli vodě.
Měla chuť zalézt si do postele a nechat Hellen jejímu osudu. Vždyť si kvůli ní ušpinila jedny z nejlepších šatů. Ona by pro ni nic takového neudělala!

Vážně si to myslíš?
Trhla sebou. Kdo to řekl?

No kdo asi? Já… tedy vlastně ty.

"A… a kdo jsi?"

Nemluv tak nahlas. Tss! Tvoje svědomí. Kdo bych asi byl?

Marlin téměř cítila jak hlas v její hlavě protáčí oči. Aha fajn, pomyslela si. Teď už mluvím sama se sebou.

Nemluvíš sama se sebou. Mluvíš se mnou. V tom je rozdíl… i když už jsi mě skoro umlčela. Jen si vzpomeň, kdy jsme spolu naposledy mluvili.

Prostě se soustřeď na něco jiného, projelo Marlin hlavou. Ono to za chvíli přestane-

-VZPOMEŇ SI!!

Marlin měla pocit, jako by jí někdo bodal zevnitř do lebky a snažil se dostat ven.
"Tak fajn, dobře," vykřikla se slzami v očích a zamyslela se. Kdy naposledy slyšela svoje svědomí? Nemohla si vzpomenout. Nepamatovala si, kdy naposled se ozvalo její lepší já, aby jí řeklo, že tohle je už přes čáru.

Nikdy, správně. Hlas v její hlavě zněl vítězoslavně. Vždycky jsi své hloupé a sobecké jednání ospravedlnila. Nikdy jsi mě nepustila ke slovu. Až teď. Víš, co to znamená?

"Že získáváš sílu, abys mnou mohl manipulovat!"

Ne, povzdechlo si svědomí. Že ti na Hellen záleží. To víš, že ano.

Ano, vím, pomyslela si Marlin. Hlas neodpověděl.
---
"Co jsem si to myslela?! Vždyť ani nevím kam jít. Nevím, kde Hellen je. Nevím, jestli odešla sama nebo ji někdo unesl." Marlin stála před domem. Poslední sluneční paprsky vyhasly už před hodinou. Matka spala. Vzala si své prášky a ponořila se do snů. Marlin pochybovala, že si vůbec všimla Hellenina zmizení. Poslední dobou jen živořila. Přežívala… ale nežila.

Děláš dobrou věc, zašeptal hlas v její hlavě.

"Já vím." Naposledy- možná naposledy v životě- pohlédla na její celý dosavadní život. Domek se zahradou a stodolou. "Už se sem nevrátím. Nejspíš ne-"

-ale nebuď tak melodramatická. Teď máš mě. Budem spolu putovat dnem i nocí, vykřiklo svědomí.


Ach jistě, protočila Marlin oči v sloup. Můj nový nejlepší přítel… já. S touto myšlenkou se otočila zády ke světu, který byl až do této chvíle jejím životem a vydala se na cestu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která postava z Cesty za srdcem je vám nejsympatičtější??

Laston 43.8% (7)
Erëne 25% (4)
Ali- iwien 0% (0)
Nëlon 6.3% (1)
Hellen 12.5% (2)
Marlin 12.5% (2)

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 30. prosince 2013 v 15:07 | Reagovat

Moc pěkné, jen mám pocit, že moc často používáš "-". Možná by stálo za pokus to trošku omezit... :)

2 Vědma Vědma | Web | 30. prosince 2013 v 20:38 | Reagovat

Srpen? To je ještě dobrý, já "HODNĚ živou hru" dávala naposled v březnu :D

3 Šárka Šárka | Web | 5. ledna 2014 v 11:56 | Reagovat

Píšeš sakra skvěle! Že jsme se té nové kapitoly načekali, o to víc stojí za to :) Potřebuju ale vysvětlit jednu věc: Ten muž- Nëlon, tak zabil svou ženu, nebo ne? Tedy zemřela, nebo nějak přežila?

4 Utkvělá představa Utkvělá představa | Web | 12. ledna 2014 v 23:31 | Reagovat

Dobré počtení, zaujalo mě to!

5 the-hunter the-hunter | Web | 30. ledna 2014 v 23:04 | Reagovat

Zdravím. Mám takový nepříjemný pocit, že jsem u tebe naposledy něco komentovala tak začátkem prosince, takže se ze všeho nejdřív moc omlouvám za tu dlouhou odmlku.
A teď už k samotné povídce :).
Bylo tam pár gramatických chyb - viset (dýka visící u pasu) se píše s měkkým, ne s tvrdým Í. Naopak nemytý není s měkkým, ale s tvrdým (odvozeno od vyjmenovaného slova).
Další výtka je spíš ze strany příběhu a děje. Myslím, že ta část, ve které Nëlon zabil svou manželku, by se dala popsat trochu podrobněji. Nevím, jestli se k tomu budeš ještě vracet, ale takhle víme jenom to, že královna má v prsou dýku, ale netušíme pořádně ani proč (tj. proč se z ní stala temnonoška, co to vlastně je, atd.).
Ovšem abych jenom nekritizovala - na těch pár drobností to bylo skvělé čtení. Rozhovor Marlin s podvědomím mi trochu připomněl Hostitele - trefila jsem se? Těším se na další putování Lastona a na to, jak to dopadne s Hellen - takže sečteno a podtrženo, nemůžu se dočkat další kapitoly :). Jen tak dál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama