Imunoidní

17. dubna 2014 v 20:17 | Ilía |  Ostatní povídky
Tak je to tady. Chtěla jsem to zveřejnit až 20. dubna na první blogové narozky, ale co se dá dělat. Chci znát váš názor.
A navíc mě napadl námět na povídku, která by se tu měla toho dvacátého opravdu objevit... pokud ji zvládnu dopsat.
Jen bych vás chtěla ještě upozornit, že nevím, jak stihnu napsat ty čtyři kapitoly, které jsem si předsevzala v dubnu udělat. Jedna by tu měla být co nejdřív. Stav těch ostatních tří je momentálně... 'zamrzlý jako Capitan America' :D Ale snad se dočkáte :D
Takže čtěte a hlavně komentujte. :D
A pro všechny rýpalce... v této povídce se opravdu NEVYSKYTUJÍ upíři! :D

PS. A taky jste si nejspíš všimli nového dessu. Moc bych za něj chtěla poděkovat Kessi. Je kouzelný. Nejkrásnější! Miluju ho. Děkuju moc :D


Rok 2014. Přesněji? Dnes je 20. dubna. Jedna minuta a jedna vteřina po půlnoci.
Dvě.
Tři.
Čtyři…
Čas přestal existovat, a přes to pořád plyne dál. To jen já nestárnu. Nebo snad ano? Nevím. Jsem ve tmě. A přitom na světle. Nemůžu se vzdát.
Nemůžu umřít. Chci žít.
Chci zemřít. Tohle není normální. Člověk by neměl toužit po smrti. Není to přirozené. Je to hřích proti přírodě.
Já jsem hřích. Chyba
Jsem jiná.
Hřích.
Jiná.
Chyba.
Zvláštní.
Zrůda.
Jsem člověk!
Přijeli před dvěma dny. Jsou tu dva dny a už jim celý svět padl k nohám.
Všichni lidé se změnili.
Žádní lidé už nejsou. Jsem sama.
Sama.
Sama…
Jsem člověk. Pořád. Nevím, proč jsem se nezměnila.
Vím to.
Udělala jsem všechno, co chtěli. Chtěla jsem se změnit.
Možná ne dost. Nechci být člověk.
Musím být člověk. Musím zůstat člověkem.
Ale nechci.
Pořád se v myšlenkách vracím do doby před dvěma dny. Pořád cítím, jak jsem byla šťastná… před tím…
Klaním se jim. My všichni. Celý svět. Toužíme být jako Oni. Toužíme být JIMY.
Cítím takovou radost, když jeden z Nich kolem mě prochází a usmívá se. Chci, aby ze mě měli radost. Aby mě přijali mezi sebe.
Kolem mě projde další z Nich. Usmívá se. A v další chvíli tam už není… na jeho místě stojí malá copatá holčička. Dav zalapá po dechu… a začne zuřivě tleskat. Já taky. Je úžasné, co dovedou. Chci to zvládnout taky. Taky chci vypadat, jak jen budu chtít. Na místě holčičky se opět objevil on…
Jsou vlastně docela hezcí, pomyslím si a se zaujetím kloužu pohledem po jeho vypracovaných svalech, blond vlasech, modrých očích… jsou vlastně docela nádherní. Alespoň on je. Samozřejmě, že je, dojde mi. Vždyť může mít kteroukoliv podobu si jen vybere.
Průvod pokračoval. Bylo jich strašně moc. Přecházel mi zrak ze vší té dokonalosti, kterou se honosili.
Brzo budu taky taková, pomyslela jsem si. Už brzo budu stejně… úžasná.
Najednou všichni Dokonalí kolem mě poklekli. Lidé se vystrašeně, a taky trochu zvědavě, rozhlíželi kolem sebe… a potom jsem to uviděla. Uviděla jsem tu nejkrásnější bytost, která kdy chodila po naší Zemi. Měla červené vlasy. Přesně takovou barvu, kterou se nyní snaží napodobit mnoho dívek. Ta červená ze sebe vyzařovala sílu… a odhodlání. Tehdy mi ještě nedošlo, že u Ní se odhodlání rovná krutosti. Obrovské oči se skoro ztrácely pod rovně zastřiženou ofinou. Byly… fialové? Myslím. Každou chvíli se měnily. Ale vždy se vrátily do světle fialového podtónu. Vypadaly, jako slepé, ale přes to kypěly životem. A byla v nich jedna jediná emoce. Nedokázala jsem ji pojmenovat. Tehdy ještě ne.
Dokonalé porcelánově bíle tělo halil jen lehký závoj. Skoro všechno přes něj bylo vidět. Muži okolo mě se káceli k zemi. Dotýkali se lemů jejích šatů a chytali jí za kotníky, když kolem nás procházela. Nedivila jsem se jim. I já měla chuť padnout do prachu u cesty, abych jí ukázala svoji podřízenost. Aby viděla, že bych kvůli ní udělala cokoliv. Že bych kvůli ní zemřela.
Moje srdce při pohledu na ni zpívalo. Doslova. Z našich útrob se linula nádherná hudba. Zněla jako… když prší. Takhle jsem si představovala zvuk deště, napsaného do notové osnovy. Přesně takto.
Už to začíná, pomyslela jsem si. Teď se stanu jednou z nich. Budu taky Dokonalá.
Všichni kolem mě se začali měnit. Jejich těla se vytahovala a zmenšovala. Některým rostly chlupy. Jiným se prodlužovaly uši. To, na co pomysleli, se hned přeneslo na jejich kůži. Ale já pořád nic. Z mého nitra se neustále linula hudba, kůže však zůstala nezměněná. Mé strašné divné šedé vlasy se neprodlužovaly ani neměnily barvu. Moje, až moc tmavá, kůže nezesvětlala o pár odstínů tak, jak jsem si to představovala. Obočí, které jsem neměla čas trhat, nezměnilo svůj tvar. Nestalo se vlastně vůbec nic. I hudba už začala pomalu ustávat… a nakonec ztichla docela.
Kolonizace byla kompletní. Náš malý státeček se konečně připojil ke zbytku světa. Konečně jsme mohli začít nový život. Všichni… kromě mě. Já se neproměnila. Proč jsem se neproměnila?! Chci být Dokonalá.
Někdo se ke mně nahýbá. Jsem v šoku. V uších mi hučí a mám pocit, že omdlím. Tak dlouho jsem na tuto chvíli čekala. Chtěla jsem se stát Dokonalou a nedostanu ani pitomou šanci ukázat Jim svoji oddanost. Ani jeden pokus.
Vnímám, jak se mé kůže jemně dotýkají něčí prsty. Zvednu hlavu. Přede mnou stojí ten blonďatý kluk. Mezi dvěma prsty mne pramen mých vlasů. Pouští je. Obchází mě. Pozvedá svoje dokonale klenuté obočí nad mými černými tečkami. Skoro nejsou vidět v záplavě pih, které mám po celém nose… jemu však nic neunikne. Chytí mě za ruku. Zkoumá polámané nehty a ztvrdlou kůži na mých prstech. Otřese se a s odporem mě pustí.
"Imunoidní," zakřičí a podívá se mi do očí. "Máme tady jednu Imunoidní."
V tu chvíli se mi zatmí před očima. Ještě, než úplně ztratím vědomí, cítím za víčky tlak. Chce se mi plakat. Jsem jim odporná. Jsem zvíře.

S trhnutím se proberu. Zase jsem se ztratila v té vzpomínce. Tohle se nesmí stávat. Musím ukázat, že jsem silná. Už ale nemám sílu. Nikdy jsem ji neměla.
Zabořím obličej do dlaní. Není to spravedlivé. Sice nevím, co to jejich 'Imunoidní' znamená, ale určitě to nebude nic dobrého.
Otevřou se dveře a do mé kobky vnikne paprsek měsíčního světla.
"Královna s tebou chce mluvit," vyštěkne na mě někdo.
Opatrně vejdu do světlem ozářené chodby. Z toho jasu mě bolí oči. Proč je tu tolik světla?! Vždyť je noc! Neohlížím se na mého "zachránce." Prostě pořád jdu a spoléhám na to, že kdybych špatně odbočila, tak mě upozorní.
Stanu před obrovskými vyřezávanými dveřmi. Určitě její komnaty, pomyslím si. Na nic jiného však nemám čas. Dveře, vlastně vrata, se otvírají a mě vhánějí dovnitř. Jako divoké zvíře.
Sedí na židli za stolem a upřeně mě pozoruje. Pořád má na sobě tu, až moc, průhlednou látku. Je docela těžké soustředit se na něco jiného než na její krásu. Bojuju s pokušením skácet se jí k nohám.
"Víš, Em, že jsi tu způsobila takovou menší módní revoluci?" zeptá se mě. Moje kolena neposlouchají. Touží se podřídit jejímu hlasu.
"Ne," zachraptím. "Nic nevím od doby, co jste mě zavřeli do té kopky." Nevím, kde beru tolik odvahy. Mohla by mě rozmáčknout jako červa a ještě přitom přemítat nad tím, jakou dokonalou manikúru si vymyslí zítra.
Dobromyslně se na mě usměje: "Ano. Jistěže. Víš, Em, tvoje vlasy jsou teď hitem. Šedá se už dva dny neustále nosí. Nedokonalá pleť také. Nedokonalost je opět in… to není dobré. Chápeš, co tím chci říct?"
"Ne. Ano."
"Och. Samozřejmě, že ne. Jak bys taky mohla. Víš… je ale štěstí, že jsme tě objevili. Už několik let se snažíme najít Imunoidní jedince. Potřebujeme vás. Bez vás všichni Dokonalí pomalu vymřou. A ty nechceš, abychom zmizeli, že ne?" zeptá se mě mile. Mám pocit, že mi praskne hlava. Něco mi zevnitř hrozně tlačí do lebeční kosti. Bolí to.
"Ne," dostanu ze sebe přikrčeně. "To nechci." Opravdu ne. Nechci, aby z mého života zmizeli.
"Já vím, že ne." Mile se na mě usměje a já najednou uvidím… její zuby. Červené zuby. Před očima se mi začínají objevovat černé skvrny. Bolest v mé hlavě stoupá. Myslím, že se rozpláču. Tak strašně to bolí…
"Christiane! Nech toho. Ještě jí ublížíš!" oboří se na někoho za mnou. Její hlas zní poprvé za celou dobu nebezpečně. Dovolím si ohlédnout se. Za mými zády, až úplně u stěny, stojí nějaký kluk. Nemůže mu být víc než devatenáct, podle lidského měřítka. Hnědé vlasy, hnědé oči. Takový ten typ, za kterým se otočí každá holka. Vyzařuje z něj síla.
Bolest v mé hlavě pomalu ustupuje. Pohled se mi začíná rozjasňovat. Potřesu hlavou a poslední černé šmouhy nadobro zmizí. Oddechnu si, ale to už rusovláska mluví dál: "Takže, Em, věc se má takto…" nakloní se ke mně a znovu odhalí své červené zuby… "musíš zemřít." A skočí mi po krku. Přes celý stůl! Ani nemám čas přemýšlet nad tím, jak to dokázala. Bolest v mé hlavě se znovu rozhoří s ještě více zničující silou. Něco praská. Bolest pro mě přestala existovat. Cítím jen, že se mi na temeni hlavy vlasy slepují nějakou tekutinou. Ani nechci vědět čím. Vidím ji nad sebou stát. V očích jí hoří téměř fanatický lesk. Pomalu se ke mně sklání a něco říká. Neslyším co. Hučí mi v uších. Po páteři se mi rozlézá chlad. Zmocňuje se každého obratle. Už nemám sílu na to bojovat dál.
Jsem poražená.
Jsem zlomená.
Jsem mrtvá.
Jsem první oběť jejich plánu.

Jsem první ztracená Imunoidní z dlouhé řady dalších podobných chybných jedinců.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 18. dubna 2014 v 9:52 | Reagovat

Ten začátek se mi líbil úplně nejvíc, ta pře mezi sebou samou. Krásné. Jenom malou chybičku tam máš. Jednou, když mluvíš o té... královně (?), tam máš rusovláska. Rusé vlasy znamenají plavé a předtím jsi říkala, že její jsou rudé. Pokud si je změnila, chtělo by to tam napsat. Pokud ne, chtělo by to opravit :D A des je vážně boží :)

2 Casion Casion | Web | 18. dubna 2014 v 10:03 | Reagovat

Tak ja najskôr poznamenám, že design je jednoducho krásny! Veľmi sa mi pčái :-)
A čo sa týka príbehu, veľmi pútavý, zo začiatku ma to hneď chytilo :D

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 10:10 | Reagovat

[1]: Plavé? Vážně? Já si totiž nebyla jistá a ve slovníku je, že rusovláska je zrzka. A anglický překlad je redhead. Ale může to být např. i strawberry blond. Tak spíš už nejspíš záleží na odstínu. Ale já opravdu myslím tu zrzavou rusovlásku :D

4 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 18. dubna 2014 v 17:34 | Reagovat

Ten nový desing je moc krásný :)

Povídka vypadá opravdu velmi poutavě a napínavě, rozhodně budu číst dál...

5 Eamane Eamane | Web | 18. dubna 2014 v 18:57 | Reagovat

Chválím ti design, i když ten předtím se mi líbil o kapku víc :) ...
A to mám jako číst tak dlouhou povídku? :D :D ... Né sranda :) ... Je to povedený a píšeš hezky čtivě. Dostal mě ten konec ...

Jsem poražená.
Jsem zlomená.
Jsem mrtvá.
Jsem první oběť jejich plánu.

Trošku mi to připomnělo Pána Prstenů a Galadriel, jak mluví na začátku. Ale mám teď na mysli ten konec povídky :) ...

6 Ilía Ilía | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 19:02 | Reagovat

[5]: Vážně? Tak na Galadriel jsem si při psaní teda nevzpomněla :D A děkuju moc

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 18. dubna 2014 v 21:10 | Reagovat

Krásně. Hodně mi to ze začátku připomínalo  Jsem roztříštěná. Tam byl podobný způsob psaní-zaškrtávání. I když taky trochu jiné. Je to zvláštní povídka, ale hezká. Chudák holka. Tak moc si přál být mezi nimi a nakonec takový hnusný konec. Připomíná mi to realitu. Vždy, když někdo něco moc chce, vždy se to musí zvrtnout. Líbí se mi, že to přeškrkání jsi použila i v přímé řeči. Celé to oživí text a není to jen další nudná povídka z řady. Ne, tahle dost vyčnívá, jak dějem, tak i stylem. Prostě shrnuto, povedená práce!

8 Ilía Ilía | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 22:24 | Reagovat

[7]: Děkuju. On je ten styl hodně inspirovaný Roztříštěnou. Líbilo se mi, jak se tam hrdinka sama se sebou pere a je to ještě umocněné tím zaškrtováním. Ale nevím. Líp se mi píše normálně :-D

9 Calla Calla | Web | 19. dubna 2014 v 8:35 | Reagovat

Úplně úžasné! Strašně se mi líbí ty přeškrkaná slova a a... je to úžasný! skvělý! prostě bomba! Zhltla jsem to všechno najednou a klidně bych si to přečetla znovu. :D

10 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 19:44 | Reagovat

To je naprosto dokonalé!!! :333333333 :D
Zbožňuju tenhle typ povídek :D
(nechceš to trošku víc rozvést?? O:)

11 the-hunter the-hunter | Web | 20. dubna 2014 v 23:56 | Reagovat

Jsem Imunoidní. Jsem... Divergentní?
Pardon, to byla jenom momentální asociace ;). Mě se nejvíc líbil ten začátek, a pak popis královny. Věřila bys, že jsem si ji podle toho fakt dokázala představit, a že se pocitům Em ani moc nedivím?
Jenom jednu věc nechápu - pokud bez Imunoidních Dokonalí vymřou, proč ji v tom případě zabíjeli?

12 Ilía Ilía | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 7:45 | Reagovat

[11]: Ta podobnost s Divergencí mi došla až potom. Možná v tu chvíli, když jsem to psala, zareagovalo moje podvědomí. :-D
A teď mám dilema, jestli ti to mám vysvětlit, nebo napsat druhý díl. :-D Nejspíš napíšu dodatek a tam to všechno vysvětlím :-D

13 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 23. dubna 2014 v 9:42 | Reagovat

[12]: Na dodatek se tedy už moc těším :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama