Divné setkání a smysl všeho

20. května 2014 v 0:01 | Ilía |  Naděje zatracencům
A je tu další kapitola. Myslím, že toho v ní docela dost vysvětluju, protože mi z těch všech otázek ohledně té povídky šla už hlava kolem a začínala jsem se v tom ztrácet i já. A to není dobře. Takže ji tu máte a ... užijte si ji :D

A moc se omlouvám za ty poslední dva odstavce. Zbláznil se mi počítač -_-




Cítila jsem, jak Murtagh ztuhnul. "Dobře, nepanikař. Chytím tě za ruku a odvedu tě odtud, ano?" vypravil ze sebe. Nepanikařila jsem... no, možná trochu. Tep se mi trošku zrychlil, ale jinak nic. Spíš jsem cítila... lhostejnost. Už jsem na to neměla sílu. Jen jsem cítila zklamání… a strach o Murtagha. I přes to, že mi říkal, abych nepanikařila, bylo naprosto jasné, že on panikaří.
Ve své dlani jsem ucítila jeho prsty. Obejmula jsem je. Byl to můj jediný záchytný bod v temnotě, která kolem mě panovala. Murtagh se zvedl a moje, slepé a potlučené, já vytáhl s sebou. Než jsem stačila protestovat, vzal mě do náruče a rozběhl se zpět. Musela jsem hodně zhubnout. Jinak by totiž neutíkal tak lehce a rychle. Ani se nezadýchal.
Poznala jsem, kdy jsme vběhli dovnitř. Okolo nás se ozvaly poděšené výkřiky. Murtagh mě postavil na zem a něco někomu pošeptal. Moji ruku nepustil, ale i přes jeho prsty jsem se cítila ztracená. Jeden by řekl, že se mi díky ztrátě zraku zlepší ostatní smysly. Jediné, co jsem však slyšela, bylo hučení krve v uších. Někdo mě opět zvedl do náruče… a nebyl to Murtagh. Tyto paže jsem znala nejlépe ze všech. Tolikrát mě objímaly...
"Jsem u tebe," zašeptal Ren." Neboj se. Neboj," broukal mi do ucha.
Proč si všichni myslí, že se bojím? Nebojím. Jsem jen hrozně unavená. Chci jen spát. Nebojím se…
***
Probudila jsem se, a nade mnou stál Murtagh. Ne, že bych ho snad viděla… jen jsem cítila jeho přítomnost.
"Ahoj," zašeptal a vzal mě za ruku. "Jak ti je?"
"Uhm," vypravila jsem ze sebe. "Jako, kdybych slyšela všechno, co se kde šustne." Už zase se ke mně dostavil ten pocit jako, že cítím a slyším všechno. Nelíbil se mi. Nebyl přirozený.
Murtagh se zasmál.
"Co ten drak," vyklouzlo mi ještě z úst... ale už jsem tušila, že nedostanu odpověď.
Slyšela jsem, jak se přiblížil blíž k posteli. Kolem se začal šířit nějaký divný zápach. A já se propadala a propadala do blaženého nevědomí, v tuto chvíli velice vítaného.
***
Trhla jsem sebou a otevřela oči. Viděla jsem. A viděla jsem to, že už nejsem ve svých komnatách. Nade mnou se rozprostíral klenutý strop. Do stěn byly vyryté různé obrazce. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a všeho se pomalu zmocňovala plíseň. Malé chomáčky plísně pokrývaly dvě třetiny stěn a hrály všemi odstíny zelené. Jako louka, pomyslela jsem si.
Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem ještě na hradě. A mohla jsem jen čekat až někdo přijde. Tak jsem čekala… pořád… neskutečně dlouho… a měla jsem chuť křičet...
Otevřely se dveře. Neotočila jsem se. Věděla jsem, že cizinec se mi nakonec ukáže, tak proč se zbytečně vysilovat. Do mého zorného pole vstoupil muž. Mohlo mu být nanejvýš třicet. Byl mi matně povědomý, ale nedokázala jsem si ho zařadit. Byl jako vzpomínka z dětství, kterou se snažíte uchopit, ale ona vám pořád uniká.
"Zdravím, královno," řekl mi. Měl příjemný melodický hlas.
"Co ode mě chcete?" Nehodlala jsem si hrát na falešné přátele.
"Vy na to jdete ale zhurta, že ano?" usmál se na mě a na vteřinku jsem zahlédla dvě řady naprosto bezchybně rovných zubů. Ani jsem nevěděla, proč mě tak zaujaly. Byly dokonalé… nejspíš to jde se mnou vážně z kopce. Ten chlap mě chce s největší pravděpodobností zamordovat a já se tu rozplývám nad jeho dokonalým chrupem.
"Ráda vím, na čem jsem," odvětila jsem a snažila se zamaskovat své chvilkové zaváhání. Oči z jeho rtů jsem však nespustila.
"Ale jistě. Jak bych vám to řekl… patřím k jisté skupině lidí, kterým-"
"Chcete pomstít Galbatorixovu smrt?"
"Ale to ne! Jak vás to jen napadlo? Ten starý blázen nám tu překážel. Jak už jsem řekl. Patřím k určité skupině lidí, kteří se vám snaží pomoct. Kterým leží na srdci blaho naší milované Matky země... a kterým se zrovna moc nelíbí vaše rozhodnutí ohledně Urgalů," jal se vysvětlovat.
"Mé rozhodnutí ohledně čeho?"
"Ohledně Dračího řádu. Neshledali jsme to jako dobré řešení. Ta rasa musí být vyhubena. Ne, podporována. Je to proti přírodě. Oni jsou stvůry. Nemohou být Dračími jezdci!"
"A co mi tedy navrhujete?" otázala jsem se a do hlasu se mi vkrádal chlad. Vyhubit Urgali? Ano, vymírají... ale i přes to by toto poslání znamenalo strašné boje a mnoho ztracených životů. Životů, které nyní musíme hlavně dávat. Lidí, které musíme doplňovat.
"Co já vám- Co já vám navrhuji? Vyhubte je. Vytáhněte proti nim a všechny je pobijte!"
"Mohu se vás, mladý pane, zeptat, co bych z toho měla já? Co by z toho měla má země? Nepřipadá mi to zrovna jako nejlepší nápad. Roztržky, které- jak jistě víte- se čím dál častěji mezi Urgaly objevují, by se mohly zvrhnout v občanskou válku. A my zrovna teď další válku nepotřebujeme. Možná jste si toho nevšiml, ale jedna právě skončila!"
"O tom právě mluvím, královno!" vykřikl muž. "Potřebuje se nastolit mír. A toho se nedosáhne, když tu budou Urgalové neustále vyvolávat nepokoje… a už vůbec ne, pokud se stanou Dračími jezdci."
"Vy mi tu kážete o míru? Právě jste mě unesli!" zvýšila jsem hlas a na lehátku se posadila.Celé tělo mě bolelo...
"Však my vás zase vrátíme. Jen jsem si s vámi chtěl promluvit."
"Zařadím vaši žádost do seznamu věcí, které se podávají k projednání," odpověděla jsem upjatě. "Ale možná jste si všiml, že nejsem zrovna ve skvělé kondici. Ráda bych se vrátila zpět na hrad."
"Ach, ano. Řeknu Tamovi, že vás už má nechat chvíli být. Nechceme, abyste se nám zbláznila," naklonil se ke mně. Ztuhla jsem. Jak to myslel?! Znamená to, že za to všechno, co se mi děje… za ty vize a pocity, můžou oni?
"Co mi to provádíte?" zašeptala jsem.
"Ale nic moje malá. Jen vám chceme otevřít oči. Ukázat vám svět, který bude následovat, když nám nepomůžete," zašeptal též a jemně mi přejel konečky prstů po líci. Snažila jsem se neotřást, ale jeho doteky ve mně vyvolávaly dávící reflex. Nemohla jsem se tomu chlapovi podívat ani do očí.
"Ale ten drak… ten drak byl skutečný."
"Ano jistě. Ten drak byl… skutečný," odpověděl zamyšleně a odtáhl se. Z kapsy vytáhl malý kapesník, chvíli si s ním pohrával a potom řekl: "Teď se pořádně nadechnete." Přiložil mi ho k nosu. Snažila jsem se mu vyprostit, ale on jen zavrčel něco o tom, že mě to uspí. Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Držel mě za vlasy a čekal. Nakonec jsem se podvolila a zhluboka se nadechla. Už po pár sekundách jsem cítila, jak se opět propadám do nevědomosti.
***

Probudila jsem se ve svých komnatách. U mé postele nikdo neseděl... nejspíš to bylo dobře. Jediná připomínka toho, že se mi to nezdálo, byl zrak. Opět jsem viděla. Ale nepřinášelo mi to žádnou radost. Musela jsem se soustředit na to, co říkal ten muž. Vyhladit Urgaly? Vyhostit je z Dračího řádu? Žádný drak si Urgala ještě nevybral. V tom byl ten problém. Byli už v podstatě vyhoštění ze společnosti a žádný drak o ně ještě neprojevil zájem. Tak proč bych je měla dávat, k tomu všemu, zabíjet. Ne. V tom je něco víc, než co mi ten muž řekl. Jim jde o něco víc, než o vymírající urgalí rasu. Musím přijít na to, co, než se strhne další krveprolití.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eamane Eamane | Web | 20. května 2014 v 0:18 | Reagovat

No super, další kapitola! Krása, dodělám resty předchozích kapitol a pustím se i do ní :) ... A tento týden určitě přibude další kapitola na mém blogu :)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 20. května 2014 v 16:51 | Reagovat

Super kapitola jako vždy. Snažíš se odpovědět na otázky, ale nastolíš jich ještě víc :D Jsem zvědavá, jak to s těmi Urgaly dopadne. Ne, že bych je měla nějak v lásce, ale být úplně vyhubeni? To snad není nutné... Takže rozhodně jsem zvědavá na další. A ještě mě zaujal ten zrak. Jak to, že ho jednou má, potom zase ne..? Spíš naopak, ale to je detail...

3 Callia Callia | Web | 20. května 2014 v 17:47 | Reagovat

Hustá kapitola! Fakticky se mi líbila a moc se těším na další! :D

4 the-hunter the-hunter | Web | 21. května 2014 v 16:10 | Reagovat

Zákulisní politika, to zní dobře ;). Teď by se mohlo ukázat, že pan neznámý s dokonalým chrupem je šéfem nějaké nadnárodní korporace, která... Ne, pardon,  to jsem ve špatném světě.
Kapitola jako vždy dobrá, těším se na pokračování :) (byť musím pořád nevěřícně kroutit hlavou nad Nasuadinou zabedněností ohledně Murtagha. Proč ještě Rena neposlala do háje?!).

5 Irith Irith | Web | 21. května 2014 v 17:15 | Reagovat

Výborný příběh!!!
První asi tři kapitoly jsem neměla ani ponětí, o co se jedná, bylo to strašně zmatené, ale ted jsi už něco vysvětlila, takže plus mínus chápu. Píšeš doopravdy výborně, jen tak dál. Asi to bude v nějaké další kapitole, ale raději na to upozorním. Dej si pozor, abys nezapomněla na vysvětlení toho sekáčku na maso v první kapitole :-) Mně se občas v psaní stane, že na nějakou nedůležitou věc zapomenu a pak s úlekem o dvacet stránek dál zjistím, že to musím kvůli tomu celé přepsat. Takže to je jen varování, protože vím, jak je nepříjemné přepisovat skoro dodělanou povídku :-)

6 Ellnesa Ellnesa | 13. června 2014 v 19:15 | Reagovat

Je to úžasné! Mám tuhle povídku dost ráda, jsem zvědavá, co se bude dít dál :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama